Claudio Monteverdi: Cruda Amarilli
1 Cruda Amarilli, che col nome ancora,
d’amar, ahi lasso! amaramente insegni;
Amarilli, del candido ligustro
più candida e più bella,
ma de l’aspido sordo
e più sorda e più fera e più fugace;
poi ché col dir t’offendo,
i’ mi morrò tacendo.
2 Ma grideran per me le piaggie, e i monti
e questa selva, a cui
sì spesso il tuo bel nome
di risonar insegno;
per me piangendo i fonti,
e mormorando i venti,
diranno i miei lamenti;
3 Parlerà nel mio volto
la pietate e’l dolore;
e se fia muta ogn’altra cosa al fine
parlerà il mio morire,
e ti dirà la morte il mio martire.
1 Krutá Amaryllis, dokonce i jméno Tvé je
bolestné, běda mi, připomíná Amorovu nadvládu;
Ó Amaryllis, jsi bělejší a krásnější
než květ bílé vrby:
Ale více hluchá než zmije a prudší a nepolapitelnější;
když tě má slova děsí
Chci v tichosti zemřít.
2 Místo mne však budou mluvit hory a údolí,
a tento háj,
často je učím opakovat tvé krásné jméno:
prameny pro mě budou plakat
a sténat bude vítr,
můj nářek bude vyslyšen.
3 Z mé tváře bude mluvit
soucit a smutek;
a pokud všechny ostatní věci nakonec zmlknou,
bude mluvit o mém umírání,
a tobě bude má smrt vyprávět o mém utrpení
Carlo Gesualdo: Moro, lasso, al mio duolo
Moro, lasso, al mio duolo,
e chi può darmi vita,
ahi, che m’ancide e non vuol darmi aita!
O dolorosa sorte,
chi dar vita mi può,
ahi, mi dà morte!
Umírám, bohužel, ve svém utrpení,
A ta, která mi mohla dát život,
Běda, zabije mě a nepomůže mi.
Ó žalostný osud,
Ona, která mi mohla dát život,
Běda, dává mi smrt.